Soukromá vichřice

Informace o akci

Josef Škvorecký hodnotí novelu svého spisovatelského kolegy Vladimíra Párala jako „vysoce experimentální dílo, ovlivněné trochu francouzským roman-nouveau, ale velmi osobité. Složením textu z opakujících se a nepatrně varírovaných částic (dialogů, charakteristik, odstavců) docílil Páral dojmu mechanické monotónie moderního života, která pomalu ale jistě umrtvuje vše včetně sexuálního života.“. Film zachovává tuto myšlenku, nezachovává experimentální styl. Chce být a v dobrém smyslu je: divácký. Za tímto účelem vpouští režisér do arény herecké zvíře, které nás nikdy nezklamalo (až do svého odchodu v polovině října) a bez nějž tu bude smutno.

„Tady jako by se obtiskly do jeho ‚schizofrenního‘ herectví výrazné, byť ztlumené stopy jeho hejtmana z Gogolova ‚Revizora‘ v Činoherním klubu, z Landovského nejpopulárnější divadelní role. Jeho hejtman také nenávidí revizora a stejně tak mu podlézá. Hraje v rychlých přechodech své zmrzlé úsměvy, dévotní úslužnost s mnoha úklonami, nakvašeně cedí skrz zuby strategické pokyny ke svým stejně poníženým druhům, a současně ho drtí sotva potlačovaný strach i vztek (…). Postava, která je v úzkých, chce a nesmí, výbojná a ukřivděná, to je zdroj Landovského proměnlivé komiky, nejenom té drastické, jak by se při povrchní vzpomínce mohlo říci. Tolikrát spoutaný dramatickou situací, a přece bytostně nespoutatelný – tato syrová svoboda, to byla Landovského úloha v duši Činoherního klubu. Nikdy se jí nezpronevěřil. Do filmu pronikla jen v malých stopách.“ – Jiří Cieslar